u příležitosti 15 let cvičení TŠKŠR a 10 let založení Rjúšinkan dódžó, jsem si dovolil oprášit jeden starší článeček, který jsem napsal skoro před 9 lety. Je možné že ho pamětníci pamatují z nástěnky ve staré dobré Orlovně, ale myslím, že si jej určitě rádi přečtou znova. Navíc jsem ho trošičku rozšířil...
Na přelomu července a srpna 1998 se v městečku v Temple sur Lot ve Francii konaly tři letní semináře Aikibudó a Tenšin šóden katori šintó rjú. Mimo nás Čechů - pardon Moraváků (Karin a já), tam byli samozřejmě domácí Francouzi, Holanďani, Rusi, Belgičani, Marokánci a Portugalci. Byl to opravdový Babylón.
Celý seminář se skládal z dvouhodinových bloků cvičení Aikibudó a TŠKŠR.
Ráno v 7 hodin začínalo první keikó Aikibudó, v 11 hodin TŠKŠR a v 5 hodin odpoledne další cvičení s možností výběru jedné z disciplín. Celý seminář začínal v pondělí a končil v sobotu po cvičení TŠKŠR. Celkem 34 hodin cvičení a to ještě nepočítám to co se cvičilo na víc, na každém bloku minimálně o půl hodiny. Takže za týden člověk odcvičil asi tak 42 hodin, takže vlastně Budó na plný úvazek.
Když jsme v dopoledním parnu (něco kolem 29°C), již po odcvičených dvou hodinách Aikibuda, čekali na trénink TŠKŠR, uslyšeli jsme spolu s Karin něco zvláštního, jakési rytmické klapání a když jsme se otočili, pochopili jsme. Sensei Hatakeyama si to štrádoval v japonských dřevákách geta a v hakama (což se jen tak nevidí). Tohle můsím vysvětlit. Hatakeyama sensei totiž hakama moc nenosí, když jsem se ptal, proč říkal, že je důležité, aby žáci dobře viděli práci nohou a hakama by jim v tom bránila. První den probíhalo normální cvičení, kamae a kendžucu kata, dvě hodiny uběhly jako voda. My jsem odcházeli plní dojmů a nových poznatků.
Na druhý den jsme se ve volné chvíli společně s Karin sensei představili a předali malý darek. O tom, že naši předchůdci zanechali u sensei dobré mínění o naší vlasti a o cvičencích z ní, nemusím povídat.
Absolvovali jsme první týdenní seminář a naše řady rozšířil ještě Přemek. Ten v batohu dovezl litr cca 10-tileté slivovice. Když jsme ji jako dárek dávali sensei, neváhal a otevřel ji za účelem přípitku. Pak ji ochutnal. Nebyla nijak silná (cca 53%), ale pro Japonce to bylo dost. Ještě větší překvapení pro něj bylo, když viděl jak mladá dívenka z Čech vážící sotva 55 kilo (Karin), to do sebe kopla. (proč ne, tatínek měl doma pálenici, že). I přes to, že ho síla moravské slivovice překvapila, nebylo to na něm moc znát. Byl velice otevřený a měl radost že máme zájem o TŠKŠR. Povídal o historii TŠKŠR, předvedl několik technik z džúdžucu a ještě nám ukázal jak vypadá menkjó mokuroku. To potom na konci semináře slavnostně předal Sergiovi Mor Stabilinimu.
Ve stejném duchu jsme absolvovali ještě další dva týdny; celkem podtrženo sečteno přes 110 hodin cvičení Aikibuda a TŠKŠR. Tyto tři týdny jsme absolvovali především díky panu Alanu Floquetovi, který nám část nákladů na stáže odpustil. Zde jsou moje srdečné díky. Bez této pomoci by se naše skupinka těžko mohla zúčastnit tohoto třítýdenního maratonu. Ještě jednou merci beaucoup...
S odstupem několika let si dovolím říct, že toto setkání bylo v historii českého TŠKŠR velkým třeskem. Proč? Vysvětlím. Ve Francii, v organizaci pod kterou jsme studovali, je studium kórjú spíše doplněk nežli hlavní směr. Hlavní náplň tam tvoří studium Aikibudó. Lidé sice mají možnost cvičit Daitó rjú a TŠKŠR, ale vše je tak trochu omezeno a přizpůsobeno potřebám studia Aikibudó. Kata z korjú se v omezené míře stala součástí osnov Aikibudó. Proto náš učitel Daniel Benshimon, který jezdil do Brna na semináře, něvěnoval cvičení korjú velkou pozornost a také jak jsme později zjistili ani nebyli jeho specializací. My jsme ale chtěli studovat korjú i Aikibudó ve stejné míře...
Na velkých seminářích v Paříži se sice TŠKŠR cvičí ale pod hlavičkou kobudó společně s Joseikan šintó rjú battódžucu, a s různými pomocnými cvičeními či katami se zbraněmi z Aikibudó např. Ken no kata, Bó no kata či Genrjú no kata, které do tradičního systému TŠKŠR nepatří. I to ale bylo velice přínosné. Nějvětším problémem bylo spíš to, že výuka ve Francii není jednotná. Do Francie jezdí nebo jezdilo několik učitelů: Yošio Sugino, Minoru Močizuki, Goró Hatakeyama a Yukihiro Sugino. Každý z nich cvičí a učí trošičku jinak. Upřímně, nikdo na světě necvičí stejně. Ale ve Francii tohle všechno mixují dohromady.Nějvětším problémem je asi to, že někteří dokáží zacvičit několik variant od různých učitelů během jedné kata. Až na pár světlých vyjímek, které cvičí čistě podle jednoho učitele a ty spočítáte na prstech jedné ruky. Tak se nám stalo, že jsem se čas od času přeučovali něco co bylo správně za něco jiného co bylo taky spravně, ale u někoho jiného. Bohužel se nenašel nikdo kdo by nám v té době řekl to je Sugino to Hatakejama atd.
Navíc aplikace či význam kata se zde moc neukazoval, spíše sporadicky.
Proto pro nás bylo vekým překvapením, že sensei Hatakeyama ukazoval aplikace na jednotlive sekvence v kata. To jsme za cca 4 roky jezdění na semináře nikdy neviděli. Navíc jsme pochopili rozdíly mezi jednotlivými učitely a udělali jsme si jasnou představu co chceme cvičit...
|
|
