Praxe Budó a tím spíše kórjú není pouhé provádění kata nebo technik ani sbírání titulů či stupňů. Praxe Budó je provádění a realizace lidského respektu, základních pravidel přírody, univerza a tradice.
Alfou a omegou Budó je Rei. V Japonsku by řekli:"Budó wa rei ni hadžimaru, rei ni owarimasu." Budó začíná a končí pozdravem.
Rei to je doslova "pozdrav, zdvořilost, respekt." Reigi, reišiki (etiketa) je výraz respektu, morálky uvnitř společnosti. Etiketa je tu proto aby určila správnou rovnováhu. Boj zbavený respektu a etikety přestává být Budó a stává se zvířecí záležitostí.
V Budó projevujeme úctu učiteli, tradici a ostatním členům dódžó. V rodinném životě je přirozená hierarchie tatínek-maminka-děti :-))), na vojně, generál-plukovník-četař-vojín atd.
V Budó pak mistr-žák, sempai-kohai, začátečník-pokročilý. Rozdíl mezi sempai a kóhai není v technickém stupni, ale v tom kdo začal určitou disciplínu Budó vykonávat dříve. To ale neznamená, že sempai vždy zná a ovládá své umění lépe než člověk, který začal o nějaký rok později! Každý kdo se vydá na cestu Budó se dá přirovnat k člověku, který plave proti proudu řeky. Když se zastavíte proud vás vrátí zpátky, když přestanete cvičit nebo, když cvičíte málo vaši přátele vás předběhnout. Ale i zde platí vyjímky.
Alan Floquet, učitel u kterého jsem dříve studoval napsal: "Budó vychazí z lidského srdce. Bude-li lidské srdce plné nenávisti povede Budó k zabíjení a válce."
zpět na seznam článků
|
|
