Probuzení samo o sobě je docela nepříjemná záležitost, ale jak se na tuto věc člověk (?) dívá po noci strávené v přeplněném autobuse, ze kterého je posléze vysazen někde na druhém konci Evropy, nebudu radši rozvádět, ale jistě pochopíte, že to nemusím mít příliš často. Dále už jen stručně: to, že existuje nějaká angličtina se pán v informacích dozvídá teprve od nás a shánění hotelu okolo šesté hodiny ranní je patrně považováno za dozvuky kdovíčeho, co jsme prý dělali večer. Radši toho necháváme. Metro ale kupodivu funguje tak jak se od něho očekává, takže jen tiše důvěřuji svojí (pravda trochu pochybné) společnosti, že budu včas vystoupena a vychutnávám poslední okamžiky spánku.
A najednou kde se vzala, tu se vzala, stojí tady tělocvična. Na první pohled je úplně obyčejná, ale s úderem deváté začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejdřív to ve vodě zažbluňká, pod břehem zakuňká, v rákosí lupne, ve vrbě hrkne a teprve potom se oběví Rákosníček. Je to skřítek neposeda, zvědavý jako opička, a už netrpělivě vyhlíží až se na obloze oběví první hvězda...
Ale teď vážně. Už v šatně mi dochází, že se něco děje, tak jakoby nestíhám vysvětlovat co, kdo, proč a odkud, ale zpravidla mi po dvou holých větách dojdou argumenty, či spíše slovní zásoba, a tak si odnáším první poznatek, že s tou francouzštinou budu muset začít něco dělat. Druhý poznatek sice ne nový, ale poměrně důležitý si uvědomím, když sleduju reakce okolí poté, co zodpovím otázku týkající se naší cesty, něco ve smyslu 24 hodin autobusem do Paříže a to samé zpátky kvůli víkendové stáži - jsme blázni, ale takový je přece život.Společně s klukama jdeme do dojo, sdělujeme si nové dojmy, ukazujeme nové rifle, navazujeme nové kontakty a oprašujeme staré, a nestačíme se divit, (hlavně já s Ríšou), kam jsme se to vlastně dostali, ale koneckonců můžeme si za to sami.
Tatami se pomalu plní, přichází sensei Floquet a stáž začíná. Od prvního okamžiku se pořád něco děje, vlastní cvičení, je přerušováno ukázkou a vysvětlováním technik. Obojí je prováděno tak, že pokud zrovna nežasnete nad tím, co všechno a jakým způsobem se dá s člověkem dělat přes veškeré jeho protesty, svíjíte se smíchy nad komentářem, který následuje a který vám vždy někdo ochotně přeloží do angličtiny. Atmosféra, co se dá jen velice těžko popsat, spíš se musí zažít. Člověk se pomalu přestává divit přeplněné tělocvičně a velice přátelskému ovzduší, které v ní vládne, ochotě komunikovat a pomáhat. Během několika minut si už neuvědomuje vzdálenost, která ho dělí od domova a vůbec si tu nepřipadá cizí.
Následující odstavce jsou pokusem o shrnutí dojmů a postřehů, tak jak ve mě zůstaly po návratu domů, kdy jsem si vlastně uvědomila obrovský rozdíl mezi aikibudem ve Francii a u nás; nejen po stránce technické, ale hlavně v přístupu lidí k němu a k sobě navzájem. Posuďte sami.Příliš věci nerozumím, ale když jsem poprvé viděla techniky v podání pana Floqueta, byl to docela zážitek. Dnes bych to vyjádřila slovem "načuneru*". Funkčnost a reálnost se mísila s elegancí, celý pohyb působil přirozeně, nenásilně, velice jednoduše a samozřejmě (ovšem jen do té doby než jsme se ho pokoušeli zopakovat my), často byl prováděn jen tak mimochodem za plynulé konverzace s někým z přihlížejících. Protivník zpravidla neměl tušení, co se s ním vlastně děje. Je to docela zvláštní pocit chytit někoho za ruku a v následujícím okamžiku ležet na zemi bez možnosti se pohnout, když si člověk vůbec neuvědomuje, jak se do této situace dostal, a přitom navíc nemá pocit, že by mu někdo ubližoval (někdy). Časem jsme to začali brát jako realitu, kterou můžeme změnit tak za čtyřicet let a to ještě jenom možná.
Další fakt, který mě osobně docela povzbudil, bylo poměrně velké zastoupení té lepší půlky lidstva (asi jedna třetina) a to i v poměrně vysokém věku, kdy by podle našich měřítek už měly mít rozum. Pohled na pětačtyřicetiletou paní ohánějící se bokkenem není opravdu nic neobvyklého. Jestli je tento jev způsoben vyšší emancipovaností Francouzek, či přitažlivostí aikibuda, nebo má tuto vlastnost spíš pan Flouqet...,kdo ví? (Peťo asi by sis měl nechat narůst knírek...)Také věkové složení je trochu jiné, než na které jsme zvyklí z našich dojo, a tak jsme se velice rychle smířili s tím, že tu patříme mezi nejmladší. Pro většinu Francouzů zůstává Aikibudo koníčkem na celý život, tento jev byl ještě patrnější na odpoledním semináři Kobudo, která je přece jenom míň náročná na pohyb, hlavně pády, věkový průměr se opět o něco zvedl.
Ze všeho a ze všech dýchá atmosféra porozumění, tolerance a opravdového zájmu o cvičení. V našich krajích nechvalně prosnulý fenomén soupeření a tendence k fyzické převaze, dající se jednoduše vyjádřit motivací toho jak druhého co nejrychleji a co nejbrutálněji zlikvidovat, nebo přístupem černý pásek za čtrnáct dní tady nemá moc šancí na přežití. Je trochu škoda, že u nás právě takoví lidé vnášejí do podvědomí ostatní necvičící veřejnosti pocit, že bojová umění jsou pouze jakousi oficialní formou podporování násilí a ne tím, čím ve své pravé podstatě jsou - cestou, životní filosofií, postojem a způsobem jak prostřednictvím praxe směřovat k vnitřní svobodě, nenásilí, vyrovnanosti a harmonii s okolním světem.
Karin
* výraz "načuneru" je japonskou zkomoleninou francouzkého slova naturel - přirozené, přirozenost, kterou používá náš učitel pan Goró Hatakeyama.
(pozn. tento článek byl napsán v roce 1998, ale myslíme si že jeho obsah je stále aktualní...)
zpět na seznam článků
|
|
